Národní zemědělské muzeum, s. p. o.

Proso seté (Panicum miliaceum L.)

Třída: jednoděložné

Čeleď: lipnicovité

Rod: proso

I když jej dnes u nás známe spíše z ptačích krmítek, patří proso společně s pšenicí a ječmenem mezi nejstarší kulturní plodiny – důkazy o jeho pěstování v Asii a Africe jsou staré více než sedm tisíc let. Proso dokáže růst ve velmi suchých podmínkách a v subsaharských oblastech Afriky a jihovýchodní Asii je stále oblíbenou potravinou. K nám se proso dostalo pravděpodobně při stěhování národů a prosná kaše a placky se pak na dlouhou dobu staly nedílnou součástí středověkého jídelníčku. Protože proso vyžadovalo čisté, nezaplevelené půdy, stala se z něj velmi vzácná a ceněná obilnina. Karel Veliký jej kolem roku 800 n. l. dokonce ustanovil postním pokrmem. Nakonec ale v Evropě proso postihl podobný osud jako žito či pohanku a z evropských polí jej vytlačila pšenice.

S loupanými obilkami, kterým se říká jáhly, se setkáváme v kuchyních řady zemí - upravují se na krupici, melou na mouku a vaří se z nich kaše, přidávají se do pečiva a z kvašeného prosa se vyrábí různé kvasné nápoje.

Dnes zájem o proso ožívá – má zajímavé nutriční složení, je přirozeně bezlepkové, navíc umí odolávat suchu, se kterým se díky klimatickým změnám v budoucnu počítá.

> zpět na stránku Co roste na poli